VI.text
V. Ukázka z knihy ,,Když ztrácíme půdu od nohama“ - Pema Chödrön
Kapitola 11. Čtyři márové a cesta nenásilí
Všichni márové nám ukazují, jak může nelpění pobouzet a oživovat když si dovolíme umírat okamžik za okamžikem, na konci každého výdechu. Od chvíle, kdy se probudíme, můžeme žít naplno, bez hledání potěšení a vyhýbání se bolesti, bez potřeby se znovu a znovu skládat dohromady pokaždé, když e rozsypeme.
Té noci, kdy dosáhl osvícení, seděl Buddha pod stromem. Jak tak seděl, najednou na něj zaútočili Márovi bojovníci. Zaútočili na něj meči a šípy, jejich zbraně se však proměnily v květiny.
Jaký má tento příběh význam? Chápu ho tak, že věci, které běžně pokládáme za překážky, nejsou ve skutečnosti naši nepřátelé, ale přátelé. Takzvané překážky jsou způsobem, jímž nám svět a celá naše zkušenost ukazují, v čem jsme zablokováni. Co vypadá jako šíp nebo meč, můžeme ve skutečnosti vnímat jako květinu. Zda to, co prožíváme, jsou pro nás překážky a nepřátelé nebo učitelé a přátelé, zcela záleží na našem vnímání reality. Záleží to na našem vztahu k sobě samým…..
Nauky praví, že překážky se vyskytují na vnější a vnitřní úrovni.
Překážku na vnější úrovni pro nás představuje pocit, že jsme byli něčím nebo někým zraněni a že někdo narušil harmonii a klid , který jsme považovali za své. Tento druh překážky se objevuje ve vztazích a v mnoha jiných situacích. Cítíme se zklamaní, zranění, zmatení, dotčení. Tyto pocity lidé zakoušejí od nepaměti.
Pokud jde o překážky na vnitřní úrovni, nic nás nikdy doopravdy neohrožuje kromě našeho vlastního zmatení. Je dost možné, že neexistuje žádná reálná překážka kromě naší potřeby držet si od těla všechno, co nás vyvádí z míry. Možná, že naším skutečným nepřítelem je to, že se nám nelíbí realita taková, jaká právě je a chceme po ní, aby zase rychle zmizela. Zjišťujeme však, že nikdy nic nezmizí, dokud si z toho neodneseme potřebné ponaučení. I kdybychom ujížděli stomílovou rychlostí na druhý konec světa, jen abychom se zbavili své překážky, bude tam na nás čekat ten samý problém v bledě modrém. Bude se neustále vracet s novými jmény, v nových polohách a projevech, dokud se nepoučíme a neuvědomíme si, kde se uzavíráme, místo abychom se otevřeli. V čem se distancujeme od reality, kde před ní prcháme, místo abychom ji bez váhání a naplno prožili.
Co děláme, když jsme v úzkých? Co děláme, když jsou věci nesnesitelné? V takové chvíli nad sebou zcela ztrácíme kontrolu, úplně zapomeneme na vše naučené a reagujeme naprosto návykově.
Uzavíráme se nebo otevíráme? Jsme naštvaní a roztrpčení nebo nás nepříjemná zkušenost zjemnila? Vyšli jsme z ní hloupější nebo moudřejší? Vedla nás bolest k hlubšímu pochopení toho, co znamená být člověkem, nebo naše pochopení naopak ještě víc zpovrchnělo? Začali jsme být k světu kritičtější nebo velkorysejší?
Tradiční učení o silách márů hovoří o povaze překážek a o tom, jak lidé ze zvyku upadají do zmatení a ztrácejí důvěru v základní moudrost vlastní mysli. Márové jsou popisem některých velmi zažitých způsobů, jak se vyhnout tomu, co se děje.
První mára má co dočinění s hledáním potěšení. Když se cítíme trapně nebo neohrabaně, když se objeví bolest v jakékoliv podobě, prcháme jako šílení a hledáme úlevu. Jakákoliv překážka nás dokáže dokonale vyvést z míry, dokáže propíchnout bublinu naší reality, kterou jsme považovali za bezpečnou a jistou. Úplně nás vyděsí. V takovém zděšení nedokážeme snést vlastní bolest, podrážděnost, úzkost, nevolnost v žaludku, rostoucí žár hněvu a hořkou pachuť vzteku. Proto vztáhneme ruku po něčem příjemném. Reagujeme tímto nešťastným lidským způsobem: hledání potěšení a vyhýbání se bolesti.
Tento mára vystihuje, jak jsme všichni poháněni zvykem vyhýbat se bolesti. Když se objeví bolest, znovu a znovu hledáme něco, co by ji přehlušilo. Může to být alkohol, drogy a nebo si jen dáme žvýkačku, čokoládu či pustíme rádio. Jako prostředek úniku před obtížnými a nepříjemnými stránkami může posloužit i meditace. Způsobů jak hledat potěšení a vyhýbat se bolesti existuje samozřejmě bezpočet.
Hledání potěšení však nemusíme považovat za překážku. Spíš je to příležitost sledovat, jak se chováme tváří v tvář bolesti. Než abychom se vyhýbali vlastnímu neklidu a tísni tím, že se dáme na útěk, můžeme začít otevírat své srdce onomu lidskému rozporu, který působí tolik utrpení v celém světě. S nesmírnou laskavostí a jasností můžeme vidět vlastní slabost. Tak možná objevíme, že co se zdálo být ošklivé, je ve skutečnosti cestou k znovunalezení základní moudrosti naší mysli.
Druhý mára popisuje, jak reagujeme, když náhle ztratíme půdu pod nohama. Máme pocit, že jsme ztratili vše, co bylo dobré. Cítíme se vyhozeni ze sedla. Plujeme prostorem a nemáme ponětí, co nás čeká. Nacházíme se na území nikoho: všechno jsme měli pevně v rukou, všechno nám hezky klapalo a najednou přiletěla bomba a roztříštila náš svět na milion kousků. Nejenže v takových chvílích netušíme, co s námi bude, my dokonce ani nevíme, kde jsme. Pak se ale znovu poskládáme dohromady. Co možná nejrychleji si zase vytvořit iluzi pevné půdy pod nohama a zrekonstruovat svou představu sebe sama.
Celý náš svět se hroutí a my máme obrovskou příležitost. Nemáme však tolik důvěry ve svou základní moudrost, abychom to tak dokázali nechat. Místo toho je naší zvykovou reakcí okamžitě chtít sebe sama zpátky- i se svým hněvem, vztekem, strachem a zmatením. A tak znovu stvoříme svou pevnou, nehybnou osobnost.
Ani tento proces ale není třeba chápat jako překážku či problém. I když nás to bolí jako rána mečem nebo šípem, je to pro nás příležitost vidět, jak se znovu a znovu snažíme vytvořit sebe sama. Můžeme si dovolit být zvědaví a otevření vůči tomu, co se právě stalo a co bude následovat. Místo boje o záchranu vlastní představy o sobě samém, si můžeme sáhnout na mysl, která neví. Právě v tom totiž spočívá její základní moudrost.
Pro třetího máru jsou příznačné silné emoce. Vyvstane nějaký obyčejný pocit, my ho ale nenecháme jen tak být, nýbrž okamžitě zpanikaříme. Své myšlenky začneme splétat do celého příběhu, a tím se náš původní pocit promění v silnou emoci. Nezůstaneme sedět otevřeni vlastnímu nepříjemné pocitu, ale popadneme měch a ze všech sil svůj pocit rozdmýcháváme. Aby oheň a žár nevyhasly, přikládáme do něj polínka svých myšlenek a emocí. Je v tom všechno možné, jen ne nechávání být.
Když se všechno hroutí a my cítíme nejistotu, zklamání, šok a rozpaky. Jediné co zůstává, je jasná, nezaujatá, svěží mysl. My ji ale nevidíme. Cítíme jen nevolnost a nejistotu plynoucí z toho, že jsme v zemi nikoho. Tento pocit nafoukneme a dáme se s ním na pochod ulicemi. Klepeme na každé dveře a žádáme lidi, aby nám podepsali petici, že je opravdu všechno špatně.
Když se objeví skutečně silná emoce, všechny doktríny a přesvědčení, která jsme dosud zastávali, působí uboze , protože emoce jsou přece nesrovnatelně silnější.
Zneužíváme svých emocí. Ve své podstatě nejsou ničím víc než součástí přirozeného dobra života. Jenže místo toho, abychom je nechávali být tím, čím jsou, využíváme je znovu a znovu k vytváření iluze pevné půdy pod nohama. Doufáme, že skrze emoce se zase všechno stane bezpečným a předvídatelným a že se nám znovu podaří před sebou zamaskovat, jaká je ve skutečnosti pravda. Přitom bychom mohli zůstat sedět s energií dané emoce, dokud sama nezmizí. Ale to my ne, raději přiléváme olej do ohně, aby emoce působila opravdověji.
Dokonce ani tento proces není třeba chápat jako problém. Když se dokážeme podívat a vidět zběsilost vlastních emocí, nejenže začneme být přátelštější a chápavější vůči sobě samým, ale také vůči všem lidem i všem živým bytostem. Nejprve si začneme uvědomovat, že se znovu a znovu dopouštíme stejných pošetilostí jen pro to, abychom nemuseli zůstávat v nejistotě, nepohodlí a bolesti.
Osobně mám za to, že se snad všichni márové rodí ze strachu ze smrti. Čtvrtý mára je v něm zakořeněn zcela bezprostředně. Když z běžného pohledu mluvíme o dobrém životě, máme na mysli, že konečně všechno držíme pevně v rukou. Cítíme, že jsme se stali dobrým člověkem. Máme dobré vlastnosti, jsme vyrovnaní, a nevyvede nás z míry, když na nás někdo vystřelí šíp, protože ho umíme proměnit v květinu. Jsme se sebou nadmíru spokojeni. Konečně se nám podařilo všechno pospojovat dohromady . Jsme šťastní a myslíme si, že tohle je život.
Jsme přesvědčeni, že když budeme dostatečně meditovat, dostatečně posilovat nebo jíst dokonale zdravé jídlo, všechno bude skvělé.
Jenže z pohledu někoho, kdo je probuzený je právě tohle smrt. Hledání bezpečí a dokonalosti, radování se z potvrzení a ucelení sebe sama, z pocitu soběstačnosti a pohodlí, je určitým druhem smrti. Nezbývá v tom ani doušek svěžího vzduchu. Nedáváme žádný prostor situaci, která nám všechnu tu dokonalost naruší. Zabíjíme okamžik tím, že se snažíme mít kontrolu nad vším co se v našem životě děje. Tím si chystáme jistou porážku, protože dřív nebo později přijde něco, nad čím kontrolu mít nebudeme.
Podstatou života je, že je těžký. Někdy je sladký, jindy hořký. Někdy je tělo strnulé, jindy se otevře a uvolní. Být skutečně živý, skutečně lidský a skutečně probuzený znamená být neustále vyhazován ze sedla. Žít naplno znamená být stále na území nikoho, vnímat každý okamžik jako úplně nový a svěží.
Žít znamená, dokázat znovu a znovu umírat. Naopak toužit po udržení toho, co máme, toužit, aby vše co prožíváme, potvrzovalo naše představy a gratulovat si k tomu jak jsme skvělí a dokonale integrovaní , je jako být mrtvý.
Ačkoliv tedy říkáme, že čtvrtý mára znamená strach ze smrti, je to vlastně strach ze života.
Chceme být dokonalí, ale pořád máme před očima své nedostatky a není se před nimi kam skrýt. Stačí jen zůstat s tím co vidíme, cítit co cítíme. Tehdy se začneme propojovat s moudrostí své mysli.