VIII.text
VIII. Arthur Janov, Ph.D. – Primární terapie
,,Jak získat přístup k potlačeným pocitům a využít jejich energii k uzdravení.“
Potřeba lásky není o nic méně důležitá a o nic méně biologická než potřeba zraku. Dítě, jemuž je odpírána, ztrácí část schopnosti dávat a přijímat. Láska je pro vývoj mozku velmi důležitá. Dávat dítěti lásku znamená naplňovat jeho potřeby v době, kdy na tom závisí jeho život.
Kritická období jsou období, kdy je potřeba lásky nejsilnější a musí být uspokojována. Bolest z jejího nenaplnění v kritickém období se do systému natrvalo vtiskne. Takové poškození nelze ničím kompenzovat – láskou a péčí v pozdějším životě, úspěchem, uvědoměním si svého problému v terapii, alkoholem, drogami, ani vírou v Boha.
Jediným způsobem, jak škody napravit, je zpřístupnit nervové spoje, které se vytvořily v době traumatu a pozměnit je. Protože se tyto nervové spoje nacházejí v primitivních částech mozku, včetně oblastí, kde sídlí základní emoce a sebezáchovné pudy, intelektuálně diskutovat o tom, co se v minulosti přihodilo, nemá velký smysl. Místo toho si musíme dovolit plně prožít, nebo znovuprožít, ony bolestné, traumatizující rané události jako dospělí, kteří pocity s nimi spojené dokážou zpracovat.
I to, že dítě nechválíme, nesledujeme je při hře a ignorujeme jeho dětské výtvory, v něm může zanechat otisk a změnit jeho neurofyziologii. Jakákoli pozdější slova chvály a podpory budou házením hrachu na zeď – zeď, která obemkla limbický systém, oblast mozku zodpovědnou za cítění a emoce. Je také pravdou, že čím hlubší deprivaci určité potřeby zažijeme v raných fázích vývoje, tím více budeme v životě usilovat o naplnění této potřeby. Ani potlesk tisícihlavého davu nás neuspokojí…