III.text
III. Ukázky z knihy Symbióza a autonomie – Franz Ruppert
Co je to symbióza?
Pojem symbióza je používaný v biologii i psychologii a znamená soužití.
Symbiotický proces začíná již během těhotenství. Nejen to, co matka jí, jestli pije alkohol a kouří, ale také veškeré její emoce a nálady se jako vzorce vzruchů usazují v dětském organismu a vytvářejí základní rysy jeho psychické struktury. Dítě je na světě již v mateřském lůně.
Dítě, na které se jeho rodiče těší, vyrůstá v naprosto jiném emocionálním světě než dítě nechtěné. Matčin strach, úzkosti a žaly, vězící v jejím těle, se v senzitivních strukturách dětského těla odrážejí již v průběhu těhotenství. Tak přicházejí některé děti na svět již plné úzkosti. Lpí na matce, strach jim nedovoluje, aby zůstaly samy a jen těžce se propracovávají k samostatnosti.
My lidé žijeme v podstatě stále více méně v symbióze, respektive v různých formách symbiózy. Jestliže se soustředíme na biografii člověka, přicházejí v úvahu tyto formy: symbióza s matkou, symbióza s otcem, symbióza se sourozenci, symbióza s příbuznými, s celou rodinou, symbióza s přáteli, skupinami mimo rodinu, symbióza s partnery, symbióza s vlastními dětmi.Každá z těchto forem má vlastní pravidla a svůj vlastní průběh.Symbióza matky s dítětem a otce s dítětem jsou základem a mají centrální význam.
Podstatná není jen otázka, jestli žijeme symbioticky, podstatné je jak. Záleží na tom, jaké formy jsou v kterých fázích života nutné a přiměřené a kdy nastává chvíle, aby dosloužily.
Podstatná je také otázka, jestli nejsou ty které formy spíše destruktivní než konstruktivní – jak pro jedince, tak pro celou skupinu.
Rozlišujeme dvě základní formy symbiózy – konstruktivní a destruktivní.
Konstruktivní symbióza přináší užitek všem zúčastněným. Podporuje vývoj každého z nich v míře, která je pro něj právě nezbytná v jeho vývojové fázi, a to na tělesné, emocionální, duchovní i praktické úrovni.
Je nastolena rovnováha mezi dáváním a braním, egoismus spadá v jedno s altruismem, vztahy stojí na zdravé formě lásky. V konstruktivních symbiózách má své místo také zdravý strach, zdravá forma vzteku – vyjádření své nevole, je možné dávat najevo pocity smutku a bolesti. K podstatě konstruktivní symbiózy náleží také to, že jsou jednotliví členové schopni vztah ukončit, je-li závislost příliš těsná. Umožňuje proces změny a vývoje.
Destruktivní formy symbiózy existují v nesčetných variantách. Je vždy někdo slabší a někdo silnější - ti využívají ty slabší. Je zde trvale přítomna agrese, která má zabraňovat rozpadu závislostních vztahů. Ve vztazích je přítomna manipulace, falešné řeči o lásce, zákazy, tresty.
Pojem symbiotické zapletení – vyjadřuje, že dva nebo více lidí jsou spolu destruktivním způsobem spjati, připoutáni jeden k druhému a jeden na druhém závislí. Nedospívají k harmonickému a oboustranně prospěšnému vztahu, ale nemohou ani jeden druhého opustit.
Co je autonomie?
Význam slova je nezávislost. Být autonomní může znamenat: dělat něco sám, spoléhat na vlastní vědomosti a znalosti, postarat se o sebe, rozhodovat se podle svého, i kdyby druzí chtěli abychom brali ohled na jejich očekávání, nenechat se emocionálně vydírat, finančně uplácet, neustupovat od svých hodnotových představ, být si vědom svých kořenů, původu, ale přitom s ním nesplynout, ujmout se zodpovědnosti za vlastní život.
Pravá autonomie znamená nemuset se nikomu podřizovat a být schopen řídit se vlastními vnitřními vodítky. Člověk dokáže bezvýhradně přijmout sebe samého spolu s vlastní životní realitou a ujmout se plné zodpovědnosti za svůj život, ať už se v něm stane cokoliv.
Symbióza dítěte s matkou
Organismus dítěte je do porodu ponořen v prostředí fyzikálních, emocionálních a mentálních sil a energií vycházejících z matky a ovšem také od lidí, s nimiž je matka v tělesném, emocionálním a duchovním kontaktu. Dětský organismus tyto energie přijímá do sebe, filtrované vždy okamžitým stupněm svého embryonálního vývoj. Orientuje se na tyto energie a zaměřuje podle nich svůj vývoj. Má zatím k dispozici velmi málo filtrů a mechanismů sebevymezování, a tak na něj nejsilněji působí ty nejsilnější energie z jeho okolí.
První fáze symbiózy s matkou má pro dítě charakter nevědomého otiskování. Mateřský svět vtiskuje do dítěte svou duševní pečeť jako do vosku. Vytváří základ jeho psychické struktury. V této počáteční fázi není dítě vůči matce jednoznačně ohraničeno. Má sice své vlastní tělo, jímž je, ale dosud je v těle matky, a tedy je zároveň matčinou součástí. V tomto vývojovém stádiu není ještě matka pro dítě personálním protějškem. Existují sice různé formy hormonální a senzorické komunikace mezi embryem a matkou, ale embryo zatím nemá vlastní jáskou strukturu. Zatím si pluje ve smyslových vjemech jako vlna v oceánu. Nedokáže rozlišovat, co je v něm a co je mimo ně. Ještě nemůže vědomě vnímat, co náleží k němu a co k němu nepatří. Cit pro vlastní tělo, pocit vlastního těla, je doposud smíšen s citem pro matčino tělo. Aby dítě dospělo k vlastní struktuře Já, aby dokázalo rozlišovat kdo je matka a kdo je ono samo, a které z energií v nichž pluje jsou v něm a které jsou mimo ně, potřebuje jeden zásadní předpoklad: matku jako zřetelně vymezený protějšek. Potřebuje, aby tento protějšek byl pro něho uchopitelný, pocitově celistvý , hmatatelný a stabilně přítomný. Pak si také dítě může začít pozvolna vytvářet vymezenou, ohraničenou a stabilní strukturu Já.
Při porodu dochází k oddělení matčina těla od těla dítěte. Proces přestřižení pupeční šňůry, vznikání Já v psychickém smyslu, tedy oddělení dítěte a vytváření jeho vlastní identity, začíná pravděpodobně až po porodu. Vznikání vědomého Já se u dítěte spouští pozvolna, a to tak, že:
- dítě vidí své zrcadlení v matčiných očích a prostřednictvím matčiných reakcí na pohledy dítěte a jeho výrazy tváře se pozvolna učí, kým samo je
- dítě může cíleně pohybovat vlastním tělem, rukama a nohama, ústy a nosem
- zvuky, které dítě vydává, nacházejí u matky rezonanční půdu a tak se postupně může v dítěti vytvářet také porozumění na jazykové úrovni
Rezonance a zpětná vazba od stabilního protějšku, který se přes všechnu lásku a starostlivou náklonnost k dítěti dokáže sám od dítěte rozlišovat, to jsou předpoklady pro vznikání stabilní jáské struktury v dítěti.
Symbióza s matkou naplňuje dítěti v této rané fázi vývoje všechny životní potřeby. Dítě je odkázáno na to, aby:
- dostávalo obživu
- je matka zahřívala a je-li potřeba také ochlazovala
- je podporovala matka v pohybu
- nezůstalo dítě opuštěno
- je matka milovala
- mělo dítě ve vztahu své vlastní místo
- patřilo do rodiny a tvořilo s ním jeden celek
Splnění těchto potřeb je pro každé dítě existenciální záležitostí.
V knize je uvedeno mnoho příběhů, které pomáhají pochopit teoretický základ. Dočtete se o mezilidských vztazích, vztahových konfliktech, o tom co se skrývá pod povrchem. Seznámíte se s teorií traumatu a teorií vztahové vazby, s konstelacemi traumatu.
Franz Ruppert je diplomovaný psycholog a psychoterapeut. Působí jako profesor na Katolické vysoké škole v Mnichově.Je autorem řady publikací.
V nakladatelství Portál vyšly jeho dvě knihy – Trauma a rodinné konstelace, symbióza a autonomie.